Emil Zimmler - Ing. (dr. tech. h.c. )

zpět na přehled významných občanů

Nymburk 14.11.1863 - Nymburk 31.12.1950

Byl jediným synem a posledním členem známé nymburské rodiny, vynikajícím vodohospodářským odborníkem, technikem a regionálním pracovníkem Polabí. V Nymburce (narodil se a žil v historické katovně) navštěvoval obecnou školu, v letech 1874-1881 vyšší reálku v Praze, následně v letech 1881-1886 studoval obor stavební inženýrství na pražské technice. Po absolvování studia a po poradě se svým otcem se rozhodl pro dráhu státního stavebního technika. Tuto profesi vykonával nejen díky svému technickému nadání, ale i vynikající znalosti německého jazyka při zemském výboru v Praze na oddělení pro stavby silniční a mostní. V době svého působení na Zemském úřadu vypracoval mnoho významných projektů: stavba mostu v Rokycanech, sokolské sletiště pro 1. všesokolský slet, projekty mostů v Poděbradech, Staré Roli u Karlových Varů, v Soběslavi, Turnovu, Strakonicích a Žatci. Podílel se také na opravě zříceného Karlova mostu v Praze v r. 1890. Téhož roku byl přidělen do Vídně, kde působil na vodním oddělení ministerstva vnitra.


Od roku 1892 sedm let působil v Teplicích. V letech 1903-1905 zastával úřad náměstka ředitele při komisi pro kanalizaci Vltavy a Labe.


Přes své mládí získal značné zkušenosti, které později uplatnil jako autor jezu u zdymadla (Dolní Beřkovice) i jako spoluautor jezu a mostu (Miřejovice), podle kterého bylo později vybudováno šest mostů na řece Ohio v USA. Od roku 1906 zastával úřad stavebního rady expozitury pro stavbu vodních cest. Z jeho dalších významných prací jsou práce pro úpravu Labe u Hradce Králové, v Pardubicích aj., splavnění Labe u Mělníka a Obříství a dále významná úprava Labe v Nymburce. Mezi jeho další práce patří také projekty meliorační a pro využití vodní síly a elektrizaci kraje. Roku 1919 se stal jedním ze zakladatelů Masarykovy akademie práce. V roce 1923 byl jmenován členem II. odboru této akademie. V letech 1926 -1932 zastával i úřad presidenta Masarykovy akademie. Sekčním šéfem vodohospodářského odboru ministerstva veřejných prací byl v letech 1919 -1924, což bylo jeho poslední zaměstnání, kdy se hlavně věnoval organizaci vodohospodářských úřadů a hydrologického ústavu. Dále se účastnil soupisu vodního bohatství republiky, spolupracoval na kilometráži vodních toků a na návrhu zákona na podporu elektrizace státu. V lednu roku 1925 odešel na vlastní žádost do výslužby.


Mimo jiné činnosti byl členem i spoluzakladatelem Národohospodářského ústavu České akademie věd a umění, Jednoty technicko - hospodářské a technokratické společnosti. Emil Zimmler se podílel na zřízení Ústřední knihovny technické v Praze a pracoval v Technickém muzeu, jehož byl také spoluzakladatelem. Za své zásluhy o českou techniku byl jmenován rytířem řádu císaře Františka Josefa I. (7.11.1907). Úcta, zejména v zahraničních kruzích, mu vynesla trojí vyznamenání rytířem, a to rakouským, polským a francouzským. V roce 1925 mu byl udělen čestný doktorát technických věd. Dne 25.5.1928 byl vyznamenán křížem Řádu bílé polské orlice. Roku 1930 mu byla udělena medaile k 50. výročí americké společnosti strojních inženýrů za přednes vědeckého pojednání o sociálním a hospodářském vlivu inženýrství na civilizaci. Dne 7.12.1934 byl jmenován rytířem řádu Čestné legie Francouzské republiky.


V rodném městě Nymburce byl v roce 1944 při příležitosti svých 80. narozenin jmenován čestným občanem města a jeho jménem bylo pojmenováno labské nábřeží. Tento titul byl Emilu Zimmlerovi udělen především za jeho zásluhy o výstavbu nábřeží a příjezdní silnice k elektrárně, za přestavbu a novou úpravu nymburské radnice dle plánů z roku 1546 s obnoveným mázhauzem z doby rozkvětu a slávy Nymburka.


Neméně významná byla i Zimmlerova publikační činnost, ze které lze namátkou jmenovat práce: Střední Labe (1908), Mravní základy úspěšné práce výrobní (1925), Pokrok na poli technickém (1930), Příručka první technické pomoci pro inženýry, hasičské sbory, stavební úřady, obce, stavitele, techniky vůbec a průmyslníky (1932). Vztah k historii polabského kraje a rodnému městu vyjádřil také jako vynikající regionální pracovník. Vlohy pro tuto pokrokovou práci zřejmě zdědil po svém otci Antonínovi Janu Zimmlerovi, nymburském kupci a geometru (je autorem knížky o vyvraždění obyvatel Nymburka v r. 1634). Bohaté znalosti dějin Nymburka a Polabí zúročil Emil Zimmler v řadě odborných článků a svých úvah o založení rodného města, z nichž jedna je pokusem o rekonstrukci kolonizačního města Nymburka. Zvláštní pozornost věnoval také období třicetileté války a dějinám společenských poměrů 19. století. Psal mimo jiné i četné úvahy o hospodářství, průmyslu a zemědělství, technice, národohospodářství, kulturním životě a školství a přispěl tak k hodnocení a řešení mnoha aktuálních otázek té doby na Nymbursku.


Svůj vřelý vztah k městu vyjádřil i svým členstvím v Muzejním spolku v Nymburce, jehož byl ve 30. a 40. letech 20. století předsedou. Dlouhá léta také působil jako konzervátor státní památkové péče. Byl dlouholetým předsedou Okrašlovacího spolku v Nymburce a nejednou z jeho zásluh bylo i zkrášlení parků a veřejných prostranství. V roce 1950 při příležitosti 86. narozenin získal čestné občanství Přírodovědného klubu Polabí za své dlouholeté zásluhy o ochranu a tvorbu přírody. (Zasadil se také o osázení a zatravnění zregulovaných břehů řeky Labe.)


Nejen významného nymburského rodáka, (zemřel 31.12.1950), ale především člověka vynikajících odborných kvalit nám i nadále připomíná bronzová busta akademického sochaře L. Kofránka i jeho portrét od akademického malíře Hanuše Bohmana, člověka, který svými myšlenkami předešel svou dobu…