Bohumil Hrabal a jeho „Městečko, kde se zastavil čas“

zpět na přehled významných občanů

* 28. 3. 1914 Brno - Židenice † 3. 2. 1997

Bohumil Hrabal se narodil v Brně - Židenicích 28. března 1914 jako nemanželský syn Marie Kilianové. Ta se pak provdala za Františka Hrabala, který 26. prosince 1916 dal Bohumilovi úředně své jméno. Od téhož roku bydleli v Polné. V roce 1919 se stal František Hrabal správcem pivovaru v Nymburce.

Obecnou školu navštěvoval chlapec v Nymburce, avšak do primy nastoupil na gymnasium v Brně. Poté, co měl na výročním vysvědčení šest nedostatečných a nevyhovující „zákonné" mravy, musel se vrátit zpět domů, do nymburského pivovaru. Propadl ještě v kvartě, avšak v roce 1934 odmaturoval.

Starobylý kolorit Nymburka a zejména ojedinělá atmosféra pivovaru včetně zde pracujících lidiček, mezi nimiž dominovala svérázná postava strýce Pepina (otcova bratra), to vše působilo na duši vnímavého chlapce velmi silnými podněty. Jak později řekl, „spouštěl je do studny srdce k ostatním nezapomenutelným obrázkům".

Spolu se svým přítelem a celoživotním souputníkem Karlem Maryskem začal v polovině třicátých let, ovlivněn surrealismem, psát verše. Své první básně a eseje publikoval v místních týdenících Občanské listy a Nymburské listy. Aby mohl studovat práva, sám se doučuje latině a po půl roce skládá doplňovací zkoušku. Po uzavření vysokých škol v listopadu 1939 prochází různými zaměstnáními, pracuje na dráze. Po válce dokončil studia a získal doktorát práv.


Stále bolestněji si uvědomoval strnulost života na maloměstě a když mu přítel Marysko z Prahy napsal, že by měl „vytáhnout paty z městečka, kde se zastavil čas", odstěhoval se z Nymburka do Prahy.


Žije v Libni v ulici Na hrázi, pracuje jako obchodní cestující, úředník, dělník v kladenských hutích, ve sběrně papíru, kulisák. V roce 1961 ukončil řádný pracovní poměr a stal se spisovatelem na volné noze.


První Hrabalovo dílo s názvem „Ztracená ulička" (1949) se tisku nedočkalo, až v roce 1956 vyšla kniha „Hovory lidí". Následovaly další - „Perlička na dně", „Pábitelé" (cena Mladé fronty), „Taneční hodiny pro starší a pokročilé", „Ostře sledované vlaky" (cena Čs. spisovatele)... V době politické izolace, kdy jeho knihy nesměly vycházet, se uchýlil na chatu do Kerska, kde pracoval na svých dalších knihách. Nástup sedmdesátých let poznamenal Hrabalův život úmrtími blízkých lidí, nemocí, tlakem státní bezpečnosti a odcizením spousty přátel. Byly mu skartovány už vytištěné „Domácí úkoly z pilnosti" a „Poupata". V dubnu 1973 napsal v nemocnici útržkovité vzpomínky z dětství (vydané až rok po autorově smrti pod titulem „Já si vzpomínám jen a jen na slunečné dny"). Vzpomínka na dětství se mu stala významným podnětem pro další práci. To už měl v šuplíku a v samizdatech vydané zralé texty „Postřižiny" (1970), „Obsluhoval jsem anglického krále" (1971) či „Něžný barbar" (1973). Postupně píše „Městečko, kde se zastavil čas", „Příliš hlučnou samotu", „Slavnosti sněženek", „Krasosmutnění", „Harlekýnovy milióny". „Postřižiny" se staly po sedmileté přestávce prvním titulem, který mohl oficiálně vyjít. Vzápětí se objevují jako divadelní adaptace v Divadle na okraji (1977) a na filmovém plátně (1981). V roce 1986 vychází „Život bez smokingu", jehož ústřední příběh je přepracovaným textem „Vzpomínky repetenta", který o tři roky dříve napsal pro almanach abiturientů nymburského gymnázia.

V „nymburských" textech a především v trilogii „Postřižiny", „Krasosmutnění" a „Harlekýnovy milióny", v „kronice o své matce, otci a strýci", se vyznal z lásky k „městečku, kde se zastavil čas", k Nymburku.


Po listopadu 1989 se velkému spisovateli dostává několika ocenění v zahraničí, obdržel např. řád Rytíř umění a písemnictví ve Francii, ceny Premio letterario internazionale či Grinzane Cavour v Itálii, doktorát honoris causa v Padově, v rodné zemi se mu dostalo té cti, že z rukou prezidenta Václava Havla mohl převzít medaili Za zásluhy. K těmto poctám patří i udělení čestného občanství města Nymburka.


3. února 1997 přišla zpráva o tragickém skonu pana spisovatele po záhadném pádu z okna pražské nemocnice.


Při rozloučení ve strašnickém krematoriu řekl profesor František Dvořák, předseda Spolku českých bibliofilů: „Bohumil Hrabal nezemřel, pouze přestal psát."


V roce 1998, nedlouho po smrti Bohumila Hrabala, přišel starosta města Nymburka Ladislav Kutík s iniciativou zřídit v Nymburce jeho muzeum. Nápadu se ujali pracovníci místního muzea, kteří nabídli část výstavních prostor pro záměr zamýšlené expozice.


Návrh byl všeobecně podpořen a v rekordním období tří měsíců zrealizován. Ústřední postavou celého projektu se stala Dagmar Hrabalová, švagrová B. Hrabala. Ta darovala nebo zapůjčila cenné rodinné předměty a dokumenty a zároveň vyzvala celou řadu Mistrových přátel k následování.


Soubor nainstalovaných předmětů a dokumentů tvoří tři samostatné bloky, které kopírují prostorové členění expozice. Ve stylizované spisovatelově pracovně našla své místo celá škála unikátních předmětů uvádějících návštěvníka do soukromí velkého pábitele a života jeho rodiny. Nechybí tu psací stroje Consul a Torpedo, na nichž byla napsána většina Hrabalových textů. Na věšáku visí bundička, klobouk a známá beranice. Zarámované fotografie prarodičů Kilianových doplňují rodinné písemnosti a dokumentární snímky matky Maryšky, otce Francina, strýce Pepina, bratra Slávka, manželky Elišky - Pipsi, přátel. Je tu i bambusové křesílko, v knihovně ve výklenku si můžeme prohlédnout autorovy knihy ale i legendární námořnickou čepici strýce Pepina. Trojrozměrné předměty z osobního vlastnictví Bohumila Hrabala a příslušníků jeho rodiny doplňují historické snímky dokládající užívání těchto předmětů.


Další část expozice v chodbičce mapuje vztahy B. Hrabala k výtvarnému umění, divadlu nebo filmu. Jeho osoba byla samozřejmě i inspirací pro umělce, což dokladuje například portrét od Josefa Jíry.


Hrabalův vřelý vztah k pivu připomíná poslední část expozice, představující interiér a zázemí starobylé české hospody. Život v Nymburce navozují dobové fotografie města a reklamní slogany místních řemeslníků a podnikatelů. Dojem stylového interiéru dokreslí možnost shlédnout dokumentární film o Bohumilu Hrabalovi a při tom ochutnat místní kvalitní Postřižinské pivo.


„Tisíce kilometrů, které jsem prochodil starým Nymburkem, to všechno, co jsem žil a prožil, je obsah nebo šifra mého psaní."


Tak specifikoval svůj vztah k Nymburku, kde prožil dětství a mládí, Bohumil Hrabal ve své knize „Domácí úkoly z pilnosti'.


Právě Nymburk patřil k nejsilnějším zdrojům spisovatelovy inspirace, odtud čerpal náměty pro poetickou trilogii „Postřižiny", „Krasosmutnění" a „Harlekýnovy milióny". Nymburk byl oním městečkem, kde se zastavil čas. Nymburk byl oním tisíckrát proklínaným a zároveň nesmírně milovaným místem, kam se vracel mladý bouřlivák a recesista i starší pán s duší filosofa.


A je to právě ten Nymburk, který jako splátku svého dluhu k velkému člověku, jemuž přiznal v roce 1991 „čestné občanství", otevřel 28. března 1999, v den nedožitých 85. narozenin Bohumila Hrabala, stálou expozici o jeho životě a díle.


„Konečně došlo k tomu, že si Nymburk právem přivlastnil Hrabala," řekl při slavnostní vernisáži literární historik PhDr. Radko Pytlík.